Priština na jeden den: Kompletní průvodce nejmladším hlavním městem Evropy
Když jsme přišli s objevem, že Skopje – hlavní město Severní Makedonie, náš tehdejší cíl – leží od Prištiny, hlavního města Kosova, vzdušnou čarou pouhých devadesát kilometrů, bylo rozhodnuto: jeden z výletů povede tam, kam se běžně nejezdí. Kdo z našich známých kdy Kosovo navštívil? A kdo z nich to má vůbec v plánu? Odpověď byla jasná – nikdo.
Reakce rodin na sebe nenechala dlouho čekat a zněla takto: „Kosovo? Vždyť se tam ještě válčí, ne? Co tam budete dělat?“ – doprovázeno pochybovačným ťukáním na čelo. Podobné hlasy jsme ale slyšeli už před cestou do Gruzie, a tak jsme si zvykli brát rodičovské obavy s rezervou. Bourání mýtů a objevování míst mimo hlavní turistické trasy je ostatně přesně to, co nás na cestování baví nejvíc.
Je pravda, že Kosovo má za sebou bouřlivou minulost. Ozbrojený konflikt mezi kosovskými Albánci a srbskými silami vypukl v roce 1998 a vyvrcholil o rok později masivní jedenáctitýdenní leteckou kampaní NATO proti Jugoslávii, která vedla ke stažení srbských jednotek a nastolení mezinárodní správy pod OSN. Samotné Kosovo pak jednostranně vyhlásilo nezávislost v únoru 2008 – dodnes ji ale neuznávají všechny státy světa, mezi odpírači figuruje vedle Srbska například i Španělsko, Slovensko nebo Rusko a Čína.
Od konce devadesátých let uplynulo přes dvacet let a Kosovo dnes patří mezi nejmladší státy světa – s jednou z nejmladších populací v Evropě a hlavním městem, které rozhodně nepůsobí jako místo ve válečném stavu. Praktickou zvláštností je i to, že ačkoliv Kosovo není členem eurozóny ani Evropské unie, platí se tu eurem. Bezpečnostní situace je dnes ministerstvy zahraničí evropských zemí hodnocena jako standardní, srovnatelná s jinými balkánskými destinacemi.
Kvůli podobným předsudkům by si ovšem řada lidí nikdy nedopřála zážitek z míst, která jsou zajímavá právě svou neotřelostí.
Kosovo = Cesta pro dobrodruhy !
Na tento jednodenní výlet jsme vyrazili ze Skopje v Severní Makedonii. Jízdenky se nikde nedaly zakoupit předem, a tak jsme se časně ráno vydali na autobusové nádraží – umístěné doslova pod mostem, jak už to na Balkáně bývá zvykem. Po vystání fronty k okénku jsme se s naivní důvěrou zeptali: „English?“ Po nechápavém pohledu následovala česká věta s ruským přízvukem: „Bus, Priština dneska?“ A vzápětí jsme drželi v rukou vytoužené jízdenky. Ani jednoho z nás před cestou nenapadlo, že se na Balkáně běžně používá i azbuka – Severní Makedonie ji má coby dědictví z dob bývalé Jugoslávie dodnes jako jedno ze svých úředních písem. Nezbývalo než doufat, že skutečně sedíme na spoj do Kosova.
Protože jsme toho za uplynulý týden příliš nenaspali, těšili jsme se na klimatizovaný autobus jako na spásu. Realita byla od této představy vzdálená jak jen to jde. K zastávce totiž nedorazil autobus, nýbrž rozpadlý, viditelně nabouraný minivan, který by si zasloužil spíš jednosměrnou jízdenku do šrotu než přeshraniční linku. Přesně tohle nás ale na cestování baví – to lehké vzrušení z nejistoty, zda vůbec dorazíte do cíle s motorem, jehož výkon by odpovídal spíš zahradní sekačce. Bezpečnostní pásy zcela chyběly a o řidičově řidičském oprávnění jsme mezi sebou raději nespekulovali. Cestou jsme ještě naložili pár kosovských spolucestujících, které si ve Skopje odskočily na nákupy, a vyrazili jsme vstříc Prištině.
Jak je to na hranicích ?
Nejúsměvnější zážitek z celé cesty na nás čekal až na kosovských hranicích. Krátce předtím jsme museli do formuláře vyplnit jméno, národnost a číslo pasu. Náš řidič poté vystoupil a zamířil k mračící se celní správě na krátkou rozpravu. Po návratu do vozu pronesl vážným tónem cosi v makedonštině a začal sedačku po sedačce vybírat bankovky. V tu chvíli se v nás probudil další z předsudků – vyděšeně jsme se po sobě podívali s myšlenkou: „Úplatek! Kolik nás asi bude stát, abychom prošli?“ Řidič nás však bez jediného slova minul. Ukázalo se, že žádná z „shopperek“, které jsme cestou naložili, si dosud nezaplatila jízdenku. Následně jsme museli všichni z „autobusu“ vystoupit a od celníka jsme obdrželi patřičné razítko do cestovního pasu. Kontrola proběhla hladce a mohli jsme vyrazit dál.
Od Kosova jsme neměli vůbec žádná očekávání – upřímně řečeno jsem si představovala díru světa a netušila, čím vyplníme celý den. Hned po přejezdu hranic jsme si ale všimli, že mezi kopci a údajnými minovými poli se tu čile staví moderní betonové mosty, a dokonce i samotná silnice náhle přestala drkotat pod koly. Celý přejezd oněch devadesáti kilometrů nám nakonec zabral zhruba dvě hodiny.
Hlavní město
Priština, hlavní město Kosova, čítá přes 200 000 obyvatel. Centrum města leží v docházkové vzdálenosti od autobusového nádraží, což jsme v čtyřicetistupňových vedrech ocenili do posledního kapátka potu. Velkým překvapením pro nás bylo platidlo – v Kosovu se totiž platí eurem, přestože země není členem eurozóny ani Evropské unie.
Další zajímavostí je, že Kosované chovají hlubokou náklonnost k Američanům – zejména k manželům Clintonovým, kteří v zemi požívají takřka legendárního statusu díky roli USA a NATO při ukončení konfliktu v roce 1999. Připomíná to i Boulevard Bila Clintona v centru Prištiny, zdobený jeho sochou v nadživotní velikosti. Ráďa se tak patřičně vyzbrojil tričkem s americkou vlajkou. Tato náklonnost má ovšem i praktický přínos – domluvíte se tu téměř všude anglicky, což o Severní Makedonii rozhodně říct nelze. Hned vedle sochy se nachází obchod s dámským oblečením jménem „Hillary“.
Pobavily nás i slogany místních cestovních kanceláří, například nezapomenutelné: „DOVOLENÁ SNŮ? TO JE DUSSELDORF.“
Co navštívit ? - Itinerář našeho výletu
V prvních chvílích jsme si připadali jako na jednom obřím socialistickém sídlišti – řady betonových panelových domů evokující éru jugoslávské výstavby jsou v Prištině stále všudypřítomné. Skutečně platí, že v Prištině nečekejte hojnost památek ani turistických atrakcí – centrum je kompaktní, dá se obejít za pár hodin, a tak zbude spousta času na kavárničky, restaurace a povídání s místními, kteří jsou nadmíru přátelští a otevření. A přestože jsme v Prištině nepočítali s žádnou památkovou nálož, pár míst si i tak zaslouží místo ve vašem itineráři.
1. Monument Billa Clintona
Naší první zastávkou byl pomník Billa Clintona, který stojí přímo u obrovského výškového domu polepeného americkou vlajkou a Clintonovou podobiznou přes několik pater. A proč si ho Kosované vlastně tak „uctívají“? Bulvár, na kterém socha stojí, se dříve jmenoval po Vladimiru Leninovi – po válce ho ale přejmenovali právě na počest amerického prezidenta. Jedenáct stop (zhruba 3,5 metru) vysoká bronzová socha byla odhalena v listopadu 2009 a slavnostního aktu se osobně zúčastnil i samotný Clinton, který tehdy promluvil před tisíci kosovskými Albánci.
Důvod takové vděčnosti je prostý: Clintonova administrativa stála v roce 1999 za rozhodnutím zahájit leteckou kampaň NATO proti Jugoslávii, která ukončila brutální zásah srbských sil vůči kosovským Albáncům usilujícím o nezávislost. Bombardování trvalo přibližně jedenáct týdnů a vedlo ke stažení srbské armády z Kosova a k nastolení mezinárodní správy pod OSN. Samotnou nezávislost pak Kosovo jednostranně vyhlásilo až o téměř deset let později, v únoru 2008.
2. KATEDRÁLA BLAHOSLAVNÉ MATKY TEREZY
Další zastávkou byla katedrála Matky Terezy v novorománském slohu – její stavba byla schválena v roce 2007, slavnostně otevřena byla 5. září 2010, v den výročí úmrtí Matky Terezy, a i dnes zůstává technicky nedokončená. Jak jsme ale předesílali, hlubokou historii tu opravdu nehledejte – Kosovo patří mezi nejmladší státy světa a i jeho hlavní město tomu odpovídá.
Zajímavé je i samo pojmenování katedrály: Matka Tereza se sice narodila ve Skopje, tedy dnešní Severní Makedonii, ale díky svému albánskému původu je považována za jednu z nejvýznamnějších postav albánského národa napříč všemi zeměmi, kde Albánci žijí – a Kosovo v tomto ohledu není výjimkou. Katedrála navíc nestojí náhodou v centru města: jde o symbolickou připomínku, že přestože je Kosovo většinově muslimskou zemí, křesťanská menšina zde má své pevné místo.
3. Národní knihovna
Poté následovala naše asi nejoblíbenější zastávka a zároveň ikona celé Prištiny – Národní knihovna Kosova. Definice brutalistické architektury, u které si nejste jistí, na co se to vlastně díváte – výzkumné středisko? Vězení? Ne, opravdu jde o knihovnu. Budovu navrhl chorvatský architekt Andrija Mutnjaković a otevřena byla v roce 1982 – tehdy ještě jako součást Jugoslávie. Nejvýraznějším prvkem je téměř stovka kopulí, které mají odkazovat na osmanskou a byzantskou architektonickou tradici, jíž bylo Kosovo po staletí ovlivňováno.
Když jsme hledali, co v Kosovu navštívit, někdo knihovnu označil za nejošklivější budovu, jakou kdy viděl – a není sama, opakovaně se totiž objevuje na žebříčcích nejošklivějších staveb světa. Přesto (nebo možná právě proto) se řadí mezi nejvýznamnější a nejfotografovanější stavby v zemi a je pro Kosovany symbolem kulturní identity. I přes svou podivnost se nám ale líbila – byla tak zvláštní, až byla vlastně krásná, a takový „národní poklad“ jsme nikde jinde na světě neviděli.
4. Chrám Krista Spasitele
Pár metrů od knihovny se nachází bohužel nedokončený a opuštěný chrám Krista Spasitele. Jeho stavba byla zahájena už v roce 1990. Dokončení bránil nejprve nedostatek financí a zhoršující se bezpečnostní situace, definitivně ji pak přerušila kosovská válka v roce 1999. Tajně jsme doufali, že pořád ještě stojí – před naší návštěvou totiž kolovaly zvěsti o jeho demolici, které se ostatně (i s odstupem let) čas od času znovu objevují mezi kosovsko-albánskými politiky a veřejnými osobnostmi.
5. Newborn monument
Nápis byl slavnostně odhalen 17. února 2008, přesně v den, kdy Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku, a stojí před Palácem mládeže a sportu. Celá devítitunová konstrukce, vysoká 3 metry a dlouhá 24 metrů, vznikla za pouhých deset dní, aby stihla termín odhalení.
Původně byla písmena žlutá a lidé si na ně mohli nechat podepsat svá jména a vzkazy – tehdejšího odhalení se zúčastnilo na 150 000 lidí. Od roku 2013, kdy si Kosovo připomínalo páté výročí nezávislosti, se ale monument každý rok kolem výročí přemaluje do nového designu – jednou byl polepen vlajkami zemí, které Kosovo uznaly jako samostatný stát, jindy nesl barvy kosovské armády. Místo nápisu „I KOSOVO“ tu tedy uvidíte právě nápis NEWBORN, který symbolizuje, že Kosovo je jedním z nejmladších států světa – a díky každoroční proměně jde navíc o jeden z mála památníků na světě, který je doslova živý a mění se s dobou.
6. MEŠITY
V Kosovu se nachází hned několik krásných mešit, které neodmyslitelně patří ke kultuře a historii této země – ostatně v celém Kosovu jich dnes stojí přes pět set. Přímo v Prištině můžete navštívit například Jashar Pasha Mosque, postavenou v roce 1834 skopjeským starostou Mehmetem Jasarem a dodnes patřící mezi nejkrásnější svatyně ve městě, dále Sultán Mehmed Fatih Mosque (též zvanou Císařská mešita), kterou nechal v letech 1460–1461 postavit samotný dobyvatel Konstantinopole sultán Mehmed II. a jejíž kopule o průměru 15 metrů byla na svou dobu impozantním architektonickým počinem, nebo Xhamiu e Llapit z roku 1470 – jednu z nejstarších náboženských staveb v Prištině, která fungovala nepřetržitě až do roku 1999, kdy byla během kosovské války vypálena a opuštěna.
7. Bazaar - místní tržnice
V Kosovu narazíte i na tradiční „pouliční markety“ – bazary, kde seženete doslova všechno, od čerstvého ovoce a zeleniny přes koření a textil až po drobné suvenýry. Prištinský Stará tržnice (Pazari i Vjetër) je pozůstatkem osmanského obchodního ducha, který ve městě přetrvává dodnes, a i pro pouhé nakouknutí a proplutí uličkami stojí za návštěvu – atmosféra místního tržního života vám o Kosovu prozradí víc než mnohá muzea.
Kosovo tak nakonec potvrdilo přesně to, co jsme čekali – rozhodně to není díra světa, kterou nám naši rodiče věštili. Naopak, je to země plná kontrastů, mladá, otevřená a pohostinná, se kterou jsme si i přes jazykovou bariéru report skvěle rozuměli. A pokud jde o miny a bezpečnost? Přežili jsme v pohodě – jediné, co nás cestou ohrozilo, byl ten rozviklaný minivan.