Město Skadar, skrytá perla severu Albánie!

Do města Skadar nás z Kruje čekala dlouhá štreka. Museli jsme se totiž nejdříve dostat do města Fushe-Kruje, takového bratrského města dole pod kopcem. Cesta nás stála 100 LEK (zhruba 20 Kč) a jeli jsme v naprosto narvaném autobuse dolů. Po zhruba 25 minutách jsme dorazili do centra města Fushe-Kruje a zeptali jsme se našeho řidiče jak se dostat do města Skadar. K našemu údivu ukázal rovně a řekl italsky „cento metri“, naše italština je dosti špatná, ale vyvodili jsme si z toho, že budeme muset jít zhruba 100 metrů a tam narazíme na autobusové nádraží. Po zhruba 300 metrech jsme uviděli v dálce vyštěrkovaný kus půdy, co vypadalo jako parkoviště a vydali jsme se tamtím směrem. 

K našemu údivu jsme narazili na asi 20 lidí, kteří stojí u hlavní dálnice spojující Tiranu se Skadarem a stopují si projíždějící autobusy. Zeptali jsme se zda-li opravdu čekají na autobus a skutečně tomu tak bylo. Nechceme znít jako citlivky, ale stát za polorozpadlými svodidly na dálnici, vedle aut projíždějících 130 km rychlostí není úplně bezpečné. Nakonec jsme se zhruba po 30 minutách dočkali našeho vytouženého spoje a řekneme vám, že větší herku jsme v životě neviděli. Motor našeho micro-busu hučel asi jako benzínová sekačka, okno bylo rozbité, sedačky pohodlné asi jako znělka vašeho nenáviděného seriálu a ještě k tomu byl děda řidič dost drahej… Cesta měla trvat zhruba hodinu a půl, ale našim luxusním dopravním prostředkem trvala jízda bezmála 3… 

Sever Albánie je mnohem divočejší než jih.
                                      Sever Albánie je mnohem divočejší než jih.

Nicméně jsme dorazili do města Skadar zcela v pořádku (možná to bylo i tím, že nás málem předjížděli i koně) a i když jsme věděli, že sever Albánie je trochu „špinavější“ než krásy jihu, přesto nás zaskočilo, že hned po příjezdu se k nám rozeběhli lidé žádající o peníze. Doteď jsme totiž na podobné jednání nenarazili. Klasicky jsme ještě nevěděli, kde se ubytujeme, a tak jsme zalezli do nejblíže normálně vypadající kavárny vybrat nějaké ubytování. Airbnb, hostel se samostatným pokojem, třídit od nejlevnějších… po 3 týdnech v Albánii už taková denní rutina. Nakonec jsme pokoj vybrali a i když nám rezervaci nepotvrdili, rozhodli jsme se vyrazit směr našemu vybranému ubytování. Po zhruba dvou kilometrové chůzi v naprostém slejváku jsme zazvonili na dveře, kde nám bylo sděleno, že jeden z hostů má Covid a že je celé ubytování v izolaci. No… tak trošku čára přes rozpočet, doslovně, protože toto ubytování bylo opravdu jako jediné v nějaké rozumné cenové relaci.

                                     Bohužel jsme po cestě narazili i na opuštěné, hladové koně….

A tak jsme znovu sprintovali do nejbližší kavárny schovat se před deštěm a usilovně hledali nějakou alternativu. Po zhruba hodině jsme konečně našli (na bookingu), samostatný pokoj u albánské rodiny doma. Naštěstí jen zhruba 1,5 km od nás a tak jsme zatli zuby a deštěm se vydali k našemu ubytovateli. Tentokrát jsme měli více štěstí, než u toho minulého a byli jsme uvítáni skleničkou domácí pálenky a dortem. Fungující Wi-fi a topení zároveň? Na Albánii dost velký luxus 🙂 Dali jsme si teplou sprchu a vyrazili za dobrodružstvím. Skadar je totiž 5. největší město v Albánii a my měli na prozkoumání místních památek pouze 2 dny.

Levné Ubytování

No, a kde jsme se vlastně ubytovali? Skvělý poměr ceny a kvality najdete zde: Eco Garten Guest House. Můžeme jen a jen doporučit. Centrum poblíž, klid, ale zároveň poblíž všech hlavních památek. Půjčují i kola (sice bez funkčních brzd, ale půjčují :D). Odkaz na ubytování najdete zde.  

No, a co vlastně ve Skadaru navštívit? 

Hrad Rozafa 

Byl naší první zastávkou, je taktéž znám jako Skadarský hrad a impozantně se tyčí na skalnatém, 130 metrů vysokém kopci a je obklopený řekami Buna a Drin. Díky své strategické poloze byl kopec osídlen již od starověku. Hrad vás zevnitř nijak neoslní, co však dojem udělá, je krása okolní krajiny a krásné výhledy na hory, řeky a Skadarské jezero. 

O hradu se rozšířila  legenda o ženské oběti. Příběh vypráví o iniciativě tří bratrů, kteří se rozhodli postavit hrad. Pracovali celý den, ale základové zdi v noci spadly. Setkali se s moudrým starcem, který, jak se zdálo, znal řešení problému a zeptal se jich, zda jsou všichni ženatí. Když tři bratři odpověděli kladně, stařík řekl: „Pokud opravdu chcete dokončit hrad, musíte přísahat, že nikdy svým manželkám neřeknete, co vám teď řeknu. Manželku, která vám zítra přinese jídlo jako první, musíte zaživa zazdít do zdi hradu. Jen tak zůstanou základy položeny a budou trvat věčně.“ (Ano, je to kruté…)

Tři bratři přísahali, že nebudou mluvit se svými ženami o tom, co se stalo. Oba dva nejstarší bratři však svůj slib porušili a tiše vše sdělili svým manželkám, zatímco poctivý nejmladší bratr zachoval slova pro sebe a nic neřekl. Matka tří bratrů o jejich dohodě nic nevěděla, a zatímco další odpoledne v době oběda požádala své snachy, aby přinesly oběd svým mužům, obě z nich to odmítli s omluvou. Bratři napjatě čekali, která manželka nese košík s jídlem. Byla to Rozafa, manželka nejmladšího bratra, která nechala svého mladšího syna doma. Roztrpčený nejmladší bratr jí vysvětlil, o co jde, že má být obětována a pohřbena ve zdi hradu, aby mohli stavbu dokončit, a ona neprotestovala, ale v obavě o svého malého syna podal zažádala:

„Mám jen jednu prosbu. Když mě zazdíte, ponechte otvor pro mé pravé oko, pro mou pravou ruku, pro mou pravou nohu a pro mé pravé prso. Mám malého syna. Když začne plakat, rozveselím ho pravým okem, utěším ho pravou rukou, uspím pravou nohou a nakojím pravým prsem. Nechť se moje prsa změní na kámen a hrad vzkvétá. Kéž se můj syn stane velkým hrdinou, vládcem světa.“

Olověná mešita (Xhamia e Plumbit)

Mešita nacházející se kousek za hradem Rozafa, kterou určitě stojí za to navštívit.  Olověnou mešitu postavil v roce 1773 albánský paša Mehmed Bushati ze šlechtické rodiny Bushati, který byl v té době vezírem. Tímto činem zamýšlel dát svému rodnému městu pocit hlavního města. Téměř každý den sestoupil ze svého sídla, hradu Rozafa, aby sledoval postup prací. Během 20. století začala být mešita pomalu poškozována a olovo, které zakrývalo kopule, bylo postupně odcizeno. V roce 1916 bylo veškeré zbývající olovo odstraněno rakouskou armádou během její vlády v Albánii. 

Štěstí i neštěstí zároveň…V roce 1967 byla Olověná mešita uzavřena, stejně jako ostatní náboženské instituce poté, co protináboženský komunistický vůdce Enver Hodža prohlásil Albánii za ateistický stát. Na rozdíl od mnoha mešit, které byly během této doby zničeny, přežila komunistický režim pravděpodobně proto, že byla v roce 1948 prohlášena za kulturní památku. 

V témže roce jejího uzavření (1967) ještě k tomu přišla o svůj minaret, když do něj uhodil blesk. Mešitě se však blýská (hehe) na lepší časy, v červenci albánská vláda rozhodla o její rekonstrukci. Pokud se tedy vydáte do města Skadar vy, je dost možné, že bude vypadat podstatně jinak než na fotkách.

Katolický kostel sv. Štěpána

Jak jste již nejspíše z názvu odvodili, jedná se o hlavní katolický kostel ve městě Skadar. Zasvěcení tohoto kostela svatému Štěpánovi, prvnímu patronovi města, navazuje na již existující kostel s tímto jménem, ​​který se nacházel v komplexu hradu Rozafa a který byl přeměněn na mešitu.  Tento kostel je duchovním centrem římskokatolických věřících v Albánii, menšiny, která představuje zhruba 10 % obyvatel země a která je nejvíce zastoupená právě v severní části Albánie. Ani tento kostel neunikl ideologii Envera Hodži. V souvislosti s kampaní albánské komunistické vlády v 60. letech, kdy byla země vyhlášena ateistickým státem, byla katedrála katolíkům odňata a přebudována na sportovní halu. V jednu dobu to byl největší kostel na celém Balkáně.

Mesi bridge

Krásný most, dle nás, spolu s hradem Rozafa nejkrásnější místo Skadaru. Cesta k němu je však trochu krkolomná. My jsme se rozhodli jet na kolech, která nám půjčil náš ubytovatel. Měla však jeden háček, u jednoho kola nefungovaly brzdy. Docela nepraktické, když na vás začne couvat auto a nebo při jízdě z kopce. Naštěstí jsme těch 8 km k mostu zvládli bez fyzické újmy a musíme říci, že to opravdu stálo za to. Okolní panorama poskytuje mostu ještě malebnější pohled. Byl postaven jako součást silnice, která vede údolím Kir, až nakonec do Prištiny.

Skadarské jezero

Největší jezero na Balkáně! Krásná procházka, i když trochu „ostrý“ příchod. My jsme šli k jezeru skrze most přes řeku poblíž hradu Rozafa a musíte tak trochu projít místním ghettem. Kolemjdoucí nazval tuto část albánským slumem. Chudoba, nepořádek a bída, bylo jich nám opravdu líto. I to však k cestování neodmyslitelně patří. Pokud jezero obejdete dokola, máte náš upřímný respekt :p Je to totiž trošku štreka… Jakmile opustíte ghetto, zavládne klid, harmonie, pohoda, co víc si od procházky přát 🙂

Mešita Ebu Beker

Hlavní mešita města Skadar postavená v roce 1995 a znovurekonstruovaná roku 2008. Její kopule je ve výšce 24 metrů a její 2 minarety dosahují výšky 41 metrů. Mešita byla postavená na místě bývalé mešity Fushë Çela Mosque. 

Co my jsme nestihli, ale vás by mohlo zajímat:

Tarabosh – výstup, pořádný trek do kopců, které nabízejí krásny výhled na okolní krajinu a zejména Skadarké jezero. 
Řeka Kiri – V horním toku řeka půlí Kirský kaňon a nabízí krásný výhled na útesy. 

Tímto naše putování Skadarem bohužel končí. Původně jsme chtěli vyrazit na sever k jezeru Koman a do hor do města Theth, nebylo nám však přáno. Duben roku 2021 byl jeden z nejchladnějších dubnů v historii a nám bylo řečeno, že je na silnici zhruba 3 metry sněhu a že je nemožné se na sever dostat. Museli jsme tedy změnit naše plány! Rozhodli jsme se vyrazit na úplně opačný konec Albánie do 2 sousedních měst v jihovýchodní části Albánie Pogradec a Korce.  A tak nás další den čekal zhruba 9 hodinový přejezd. To už však v dalším článku. 

Kypr: Larnaka a Ayia Napa – místa, která doporučujeme navštívit!

10 nejzajímavějších zajímavostí o Gruzii, které jste jistě netušili!

Last Updated on 23 září, 2021 by Míša

Odběr
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments